Inu byl vám jeden holoubek, už upečený a čekající, až někomu slétne do huby, a ten se rád klouzal po zledovatělém zábradlí. Přestože mu to už párkrát ujelo a on si natloukl zobák, nějak ho to nevyvedlo z míry a klouzal se dál. A stalo se jednou, že se takhle zakoukal po jedné holubici a stoupl do sliny, která se na tom zábradlí povalovala a přilepil se. Marně se snažil foukáním skrze svůj natlučený zobáček nohy odlepit. Nezbylo mu nic jiného, než pořádně škubnout. Frc a mohl zase letět! Tak strašné to není, myslel si holoubek, ale jen do chvíle, než potřeboval přistát na střeše a zjistil, že na zábradlí nechal levou kýtu.

Jeden krtek šel tunelem a vrazil do svatého Antoníčka. Antoníček nad tím jen mávnul rukou, ale tím nevědomky učinil zázrak. Krtek najednou mohl vidět. Ale místo toho, aby se zaradoval, tak začal plakat. Myslel si totiž, že u něj náhle propukla jakási choroba. A tak vzal klacík a oči si vypíchl. Jojo, některé zázraky pochopit nejdou.

Jeden eskymák šel na lov ryb a zapomněl si doma prut. Věděl, že kdyby se vrátil bez úlovku, jeho žena by ho pěkně okřikla. A tak když došel na kraj kry, vystrčil zadek do vody a čekal, že se mu do něj zakousne nějaká tučná ryba, kterou by pak zardousil a donesl domů. Jenže stejný nápad měl i lední medvěd, kterého eskymák nezpozoroval. Pěkně si pnul své půlky vedle člověka a čekal. Jenže ryby se ne a ne chytnout. Už se začalo smrákat, když tu došla lednímu medvědovi trpělivost. A tak popadl eskymáka za nohy a už si to s ním štrádoval domů. Nevěděl teda, jak to ospravedlní své medvědici, že nenese žádnou rybu. Ale pořád lepší člověk, než nic.
Když se eskymák vzpamatoval z prvotního šoku, začal přemýšlet, jak zachránit holou kůži, a vlastně i zadek, který mu už parádně omrzal. Ale v tom už stál medvěd na kraji jeskyně a nesměle prosil eskymáka, ať se ho před jeho ženou zastane, kdyby po něm křičela. Paní medvědová byla totiž děsná fúrie a hned na prahu ledového obydlí začala medvědovi spílat, co je to za blbce, který neumí ulovit ani rybu, a že toho kostnatého člověka, že si má strčit za kožich.
A tu se začal eskymák paní medvědové za jejího manžela omlouvat, že chápe, že je nemožný, ale že on sám, člověk, dnes na lovu nic nepořídil. Paní medvědová toho ale měla dost a řekla, že i žena pana eskymáka bude mít radost a práskla medvědovi kamenem před nosem.
Medvěd se otočil a chtěl se jít opít, ale eskymák ho poprosil, zda by i on mu nechtěl udělat protislužbu.
Už už byli před iglů, když tu spatřil pan eskymák svou ženu, kterak na něho čeká doma s prutem a kostkou ledu, kterou by mu omlátila o hlavu. Poklepal medvědovi na tlapu, ten chápavě pokýval hlavou a oba zamířili do iglů U Vyschlého tučňáka. Onedlouho později se už oba tulili k macatým lachtankám.